O mně

To jsem já hafiček, narodil jsem se 14.3.2006 v chovatelské stanici Fontanesia. Dostal jsem jméno Desmond, ale to se mé nové paničce moc nelíbilo, tak mě pojmenovala po jednom  pánovi z akčního filmu Muž v ohni a říká mi Creasy. Doufám, že až vyrostu, budu s ním mít společného víc než jen jméno, třeba odvahu… 😉

Za svůj dosavadní život jsem složil pár zkoušek, splodil troje potomky, rád běhám závody a jezdím na výstavy.

19. března 2009 mi páníkové pořídli 5-ti měsíční ségru RR, takže už jsme na lumpárny dva 🙂

Postupem let přibyli do smečky ještě další živočichové… ještěrka agama vousatá, ale ta se moc nepočítá, s tou až taková sranda není, naše malá panička…, to už je o něco lepší, nejvíc nás baví brát její hračky. To byste viděli, jak nás pak prohání 😀 A poslední je malý páníček, ale to je zatím ještě taková potvůrka podivná, to si budeme muset ještě počkat, než s ním bude akce…

 

 Leden 2014 POGONA VITTICEPS – ZALI

Agama vousatá je zvířátko, které pochází z Austrálie. Krom toho, že je krásná, je také na chov nenáročná,  velmi krotká a zvědavá:-) Říkáme jí Zali.

Přišla k nám koncem roku 2013, za což patří obrovské díky hlavně našemu páníčkovi, protože jí připravil přímo královské australské bydlení  jen z obyčejného akvária. Takže „vďaka“ páníčku! ♥  Ve fotogalerii  je celá tato proměna zdokumentovaná.

Zalinku máme všichni moc rádi, hlavně tedy já. Jen, co se ráno probudím, první běžím kontrolovat terárko, jestli se náááhodou někam neodstěhovala.  Pečlivě asistuji při každém krmení, ti červi a cvrčci mě totiž dost baví…. To má za následek to, že nejednou už jsem krabičku s nimi převrátil…  A tak není nic divného, když u nás potkáte cvrčka, jak si to špacíruje třeba prostředkem obýváku. Nebo v koupelně, kam chodí na zelenou předložku,  asi si myslí, že je to travička…. Tak od jisté doby jen musíte dávat pozor, kam u nás doma šlapete 🙂

 

Prosinec 2010 JAK JSME JELI NA VÝLET DO HOR

To tak jednoho nedělínho rána napadlo naší paničku, že si vyjedeme na běžky do Krušných hor. Nápad se to zdál dobrý, sluníčko svítilo, teplota okolo nuly a špinavé ulice pokryla přes noc sněhová peřina. Zkrátka den jako stvořený, pro nějaký ten výlet. Tedy jsme nelenili, sbalili jsme si zimní kabátky, nějaké ty pamlsky a vyrazili jsme.

Ovšem, čím více jsme se blížili k cíli, tím to bylo s počasím horší. Od místních lidí jsme se dozvěděli, že na Božím Daru, mají už dva dny Boží dopuštění. Miliony vloček se bez ustání sypou k zemi, mráz vybrušuje křehké květy na okench a meluzína skučí v komínech. Páníček tedy řekl “nedá se nic dělat, musíme to oželet” a panička řekla “nedá se nic dělat, když už jsme tady, musíme to vydržet”. A jak řekla, tak se stalo. S Aiven jsme zkusili kapku prostestovat. Když se otevřel kufr auta, málem jsme prolezli až na místo řidiče, jak moc se nám nechtělo ven, ale nic naplat.

Nekonečně dlouho jsme tedy statečně běželi, ale čeho je moc, toho je příliš! Občas jsme zapadli do sněhu až po bříška, čumáčky celé omrzlé a vichr ne a ne nás přestat bičovat. Už jsme toho začínali mít tak akorát dost a vyhlídka zaparkovaného auta stále žádná. Vzala tedy Aiven situaci do vlastních tlapek – zaběhla pod veliký smrk, jehož větvě sahaly až na zem a tam začala vyhrabávat pelíšek, který vystýlala větvemi. Byla odhodlaná neudělat už ni krok a přečkat v úkrytu nejméně do jara. Ale nakonec všechno dobře dopadlo, nikdo nezahynul, k autu jsme se dostali, a už jsme zase spokojení ve svých vlastních pelíškách. Snad už teď panička bude vědět, že Krušným Horám se ne nadarmo říká krušné, a že my dva jsme psi spíše posteloví než horaloví 😉

 

Říjen 2009 JAK JSME PROCHAJDOVALI – II.

V tento čas, kdy podzim vane ze strnišť a už mnohem dříve končí den, se  výrazně zkrátil i časový prostor pro naše procházky. Ve všední dny musíme vycháze velice brzy odpoledne, abychom se stihli do tmy vrátit domů. Občas se nám to ale stejně nepovede, to když se s Aiven rozhodneme vzít kramle těsně před setměním….

Z koupání v rybnících a řekách se stalo koupání v záplavě spadaných listů a zažili jsme i setkání třetího druhu v podobě ježečka hledajícího úkryt na zimu. Nutno podotknout, že toto setkání ježek přežil bez úhony;-) Což se o takových zajících říci nedá, ty proháníme o sto šest jak se na ridgebacky sluší a patří. Panička se sice snaží tyto naše výpravy eliminovat  na minimum a neváhá při tom použít i různé elektronické pomůcky, ale víte co se říká – přírodě neporučíš 😉

Čím více se zkracuje náš pobyt venku, tím více se prodlužuje pobyt doma (to dá přeci rozum) a abychom se, nebo klidně i paničku, neukousali nudou, musí nám vymýšlet různou zábavu. Takže máme zásobu všelijakých žužlátek a hraček poslední záchrany. To jsou hračky, které nemáme běžně k dispozcic, ale jsou nám předhozeny pouze v případech, kdy jsme mimořádně otravní – a to my občas jsme! Nebo aspoň panička to říká. Přitom bychom si s Aiven vystačili bohatě sami, to byste koukali, jak si dokážeme vyhrát, kolikrát až chlupy lítají nebo i různé jiné předměty jako např. vázy nebo hořící svíčky ze stolku…:-D

 

Červen 2009 JAK JSME PROCHAJDOVALI – I.

      Jelikož jsou tyto dlouhé letní dny na prochajdy jako stvořené a okolí naší chaloupky snad ještě stvořenější, páníkové nelení a víkend co víkend s námi vyráží na nějaký ten výšlap.

Na poslední procházce byly panička s Aiven naprosto unešené z borůvek a lesních jahůdek. Neustále oďobávaly keříky, já bych si tedy také rád ďobnul, jenomže pořádného kusu masa. Budu muset tu Aiven naučit, že ne všechno, co jí panička strčí pod čumák, je dobré. V tomto její bezmezná důvěra nebere konce – dokonce sama polyká i všelijaké prášky, které nám panička dává, už mockrát jsem jí vysvětloval, že prášky se zásadně nebašít, ale flušou!
Jinak pravidelně při těchto procházkách zdokonalujeme své lovecké vlohy, dohlížíme na pravidelný přísun pamlsků, podnikáme výpravy do neznáma, občas i postojíme paničce modelem při focení a v neposlední řadě testujeme vodu v našich rybnících a řekách, já jen tak zlehka, kdežto Aiven do toho chodí po hlavě většinou i s rozeběhem. Zkrátka léto jak má být.

 

 

Bžezen 2009 VÍTEJ DO RODINY

Z počátku tento den vypadal jako každý jiný, ale teď s odstupem času vím, že to byl den, který se mi navždy zapíše do paměti jako den, po němž se všechno bude datovat jako před a po.

 Toho dne mi páníčkové přivedli domů 8. Měsíční fenečku RR, hubenou jako lunt, nedůvěřivou a bázlivou. Měla u nás zůstat jen do té doby než se pro ni najde nový domov, ale malá fenečka si velice rychle vyčenichala cestu do našich srdcí a dnes už si život bez ní nedovedeme představit…

A tak dostala jméno AIVEN, bezva staršího bráchu (to jako mě (o:), spoustu granulí, hraček, pamlsků, a spoustu lásky, kterou nám všem mnohonásobně oplácí.

 

Březen 2009 JAK JSEM SLAVIL NAROZENINY

I v obyčejné všední dny se chod celé domácnosti přizpůsobuje výhradně mně. Takže v tento, ač velice významný a sváteční den, bylo vše skoro při starém.

Nutno ale podotknout, že panička má velice zvláštní smysl pro humor. Upekla mi krásný velký dort a pyšně mi ho ukazovala jen proto, aby ho během dne s pánečkem snědli sami a mně dali sotva olíznout lžičku. Takhle by to tedy nešlo…

Už jsem se začínal smiřovat s tím, že zase zůstanu jen na granulích, ale pak jsem se dočkal přilepšení v podobě špekáčku, různých dalších pamlsků a nových hraček. Tak to jsem si smlsnul (harčky nevyjímaje).

Také jsem dostal koloběžku, kterou jsme šli hned vyzkoušet. Ovšem i u tohoto dárku jsem zůstal na rozpacích. Z toho mám mít radost? Jsem zapřažený jako nějaký valach, akorát namísto klád tahám koloběžku s pánečkama! Ale panička jásá, jaká je to ohromná sranda a tím jen potvrdila mou vážnou obavu o to, že můj a její názor na legraci se zásadně liší!

Ale to jsem ještě netušil, že ten největší dárek mě teprve bude čekat až o pár dní později v podobě nového psího přírůstku :o)

 

Říjen 2008 JAK JSEM ZÁVODIL

V neděli ráno mě naložili do auta a ani se neobtěžovali mi sdělit, kam vlastně jedeme, takže jsem usoudil, že asi na cvičák. Dvakrát nadšený jsem z toho nebyl, protože byla zima, mlha a zkrátka bylo hnusně tak, že by ani psa nevyhnal. Ale moje panička, ta ne, ta mě klidně vyžene. Té je všecko jedno! No řekněte sami – nejsem já chudák?!

Jenže – chyba lávky. Jeli jsme na coursingové zááávody, panečku, to bych tedy nečekal!!! O to větší jsem měl radost.

Jakmile jsem se rozkoukal a zjistil, co se bude dít, všechny starosti o chladné počasí šly stranou (a tamty ošklivé věci, co jsem říkal o paničce na začátku, tak ty – ty beru zpět). V těle se mi vzrušením napjaly všechny svaly a začal jsem se třást nedočkavostí. Jen co jsem uslyšel ten nezaměnitelný zvuk svištícího navijáku, už jsem to nevydržel a vší silou jsem se chtěl vymanit z moci vodítka. Ale panička už ví a zná mé projevy při těchto akcích, takže mě držel páneček!!

Nicméně i na mě přišla řada a dostal jsem se na start. Jen jsem zaslechl to magické slůvko GO, vyrazil jsem, možná i o vteřinečku dříve, jako neřízená střela, dřel jsem to za tím střapcem jedním neposedným, jako kdyby v cíli rozdávala špekáčky ta nejkrásnější fenečka, a dokonce ještě rychleji, dokud jsem ho nedostihl a jaksepatří nezakousl.

 

Červenec 2008 JAK JSME HOUBAŘILI

Jednoho horkého odpoledne mi panička sdělila, že půjdem do lesa na houby. V tu chvíli jsem hned ožil, nadšeně jsem se začal plést paničce pod nohy a popoháněl jsem jí nedočkavým kňučením. Abyste rozuměli – já totiž chodím do lesa moc rád, to jsem hned plný elánu a následně i klíšťat, ale specielě miluju, když jde panička houbařit. To se totiž dost často stává, že na mě zpomene a já si můžu běžet, kam mě napadne. Ani tentokrát tomu nebylo jinak:

Chvíli jsem s paničkou šmejdil v mlazinách a asistoval při sbírání. To se projevovalo tak, že když se sehnula k nějaké houbě, přiřítil jsem se já a nadšeně jsem začal rozdupávat všechny ostatní okolo, které ještě nestačila sebrat. Nepochopitelně jsem za to dostal vynadáno 🙁 , a tak jsem si šel po svých. Čmuchal jsem si, pobíhal, kousíček po kousíčku jsem se vzdaloval a zvětšoval vzdálenost mezi mnou a paničkou, až jsem jí ztratil z dohledu. Chvíli jsem ještě čekal, ale když se neozvalo žádné volání a ani ty otravné povely jako: „zpátky!!“, „tady jdeme!!“, „ke máš bejt?!“, tak jsem věděl, že je vyhráno a napálil jsem si to plnou parou vpřed. Měl jsem ohromnou radost, že se mi to povedlo, protože jinak má panička oči jako ostříž a vždy mě prokoukne dřív, než nějakou tu lumpárnu stačím uskutečnit. Ale houby mají zřejmě čarovnou moc. Když jsem se dle svého gusta vylítal, vrátil jsem se za paničkou, ta si tentokrát ani nevšimla, že jsem byl pryč (tim líp pro mě :-)). A jak si tak čmuchám, tak jsem najednou narazil na tu houbu, co panička tak ráda sbírá… Nooo, v tu chvíli jsem se zatvářil zrovna jak sfinga, střežící to největší tajemství světa, pouze bez diadému a hřívy. Když to panička viděla, měla velikou radost a móóóc mě chvílila.

 

Listopad 2007  JAK JEZDÍM NAKUPOVAT

To máte tak: Občas mě panička na nějaký ten nákup vezme s sebou – obzvlášť teď, když se blíží Vánoce. Ale teď mám na mysli pořádný, velký nákup, kdy tam jedeme autem. Na malé nákupy, kdy čekám uvázaný před sámoškou jsem si dávno zvykl a zvládám je, už i  bez větších záchvatů hysterie a pokusů překousat vodítko. Většinou mě panička na tyhle velké nákupy bere, když mě nemá kdo pohlídat. Pro mě to moc zábavné není, jelikož musím celou dobu tvrdnout v autě, dovniř prý nesmím.. Ale vždycky, když vydržím čekat, aniž bych mezitím nudou zdemoloval auto, tak mi panička přinese nějakou tu kostičku – a to já zas rád…  Takže většinou tam jen tak sedím a sleduji cvrkot venku. Ale protože se panička nemůže spolehnout, že bych auto uhlídal, vždycky ho pečlivě zamkne. Já totiž nepatřím k těm psům, kteří by dokázali případného zloděje zahnat. Leda by ten zloděj měl výraznou averzi k olizování rukou psím plemenem :o)

 

Listopad 2006 JAK JSEM PŘEŽIL NARKÓZU, KDEŽTO PANIČKA MÁLEM NE

….to bylo tak: jednoho na listopad ještě celkem teplého a slunného dne jsme šli na vycházku nic zlého netuše. Jenže, ještě u nás v ulici si na mě pod vraty začal otvírat tlamu nějaký „podvraťák“, tak jsem se tam rozběhl (nehledě na paniččiny protesty) a jal jsem se mu vysvětlovat, že na mě si tedy dovolovat nebude. Ale to jsem ještě nevěděl, že „podvraťák“ si na teorii moc nepotrpí a vysvětlil mi to pěkně – jak by řekli lidé – „ručně stručně“. Sekl packou a já měl rázem čenich málem na dvě půlky. A té krrrrve. Musím se přiznat, že jsem byl pěkně vyděšený, a tak jsem kňučel jako podsvinče, abych paničku upozornil na naléhavost situace. A místo na vycházku jsme mazali k paní doktorce. Odtud už mi všechno tak nějak splývá a myslím, že jsem dokonce i spal. Když jsem se probral, panička u mě nebyla, což mě tedy hluboce ranilo, jelikož jsem jí moc potřeboval. Točila se mi hlava, nemohl jsem vstát, aniž bych hned zase nespadl a vůbec mi bylo tak divně… Až později jsem se doslechl, že panička to snášela mnohem, mnohem hůře než já. Budiž jí to tedy odpuštěno… Dnes už po zašívaném nose nemám ani památku. Prý byla paní doktorka moc šikovná.. Což já bych tedy neřekl! Když už jsem musel tolik trpět, tak mi nějaká ta pěkná jizva mohla zůstat.